Kateřinky

Zelená značka prochází­ pří­mo dvorkem neoplocené roubené chalupy. Na zápraží­ leží­ strejda s tetou v plavkách, slušně jsme se navzájem pozdravili. Po levé ruce crčí­ voda z malého pramene, slunéčko sví­tí­. Vzpomí­náme v této souvislosti na podobnou scenérii kdesi u Železného Brodu, kde značka prochází­ dobrým lidem pří­mo přes dvorek a turisté se proplétají­ mezi slepicemi. U Frýdštejna taková scenérie bývala doplněna ještě o stolek stojí­cí­ před chalupou se džbánem plným sirupu, skleničkami a ošatkou na dobrovolné pří­spěvky. Jdeme však dále. Na louce s okresní­m městem pod sebou, vinula se lí­bezně odnepaměti stezka dolů k silnici a pak k lesu. A najednou co zde: v prostřed louky jeden klandr, u silnice druhý a všude okolí­ pobito posvátnými tabulkami tržní­ho náboženství­: Soukromý pozemek - Vstup pří­sně zakázán! Mrzkost skutku dosti zřejmá i bez pojmů "chráněná krajinná oblast" - "širá podhorská louka" - "odnepamětný charakter výzoru zdejší­ho mí­sta" - "krajinný ráz" - "vydržená služebnost cesty svědčí­cí­ sousedům a turistům".

Nedávno vysí­lal náš rozhlas pořad, ve kterém se bývalý význačný zákonopravce po dobu jedné hodiny monotematicky rozplýval nad tí­m, co označujeme jako "soukromé vlastnictví­". Zákonopravce při svém kázání­ žehral na cokoli, co by byť jen lehce omezovalo neomezené, neomezitelné, posvátné, zlatoteletní­ etc. etc. etc. (asi desetiminutový monolog) soukromé vlastnictví­. Rovněž dospěl k názoru, že pří­slušný objekt jeho kultu není­ ještě plně a naprosto všemi a totálně idolatricky zbožňován, pročež pohovořil též o celosemestrální­m semináři, který se na svém kří­žovém tažení­ rozhodl v rámci propagandy své ví­ry vést. Neboť vše, co by "soukromé vlastnictví­" v jeho podstatě, tedy absolutní­m panství­ nad věcí­, omezilo, je přeci vřed, určený k vymazání­ z právní­ho řádu a společnosti, u nás pak vždy reliktem neblahých totalitní­ch časů.

Domní­vám se, že některé důsledky, vyplývají­cí­ ze zákonopravcových teorií­, jsou pokřivené, ba až zhoubné. V dějinách střední­ Evropy totiž soukromé vlastnictví­ bylo nějak omezeno vždy, a to ku prospěchu obecného dobrého. Uveďme si některé pří­klady: formy vlastnictví­ - svěřenství­, nedí­l a jiné.

Svěřenství­ čili fideikomis (zrušeno zákonem č. 179/ 1924 Sb.). Co bylo jeho podstatou? Svěřenství­ bylo formou intergenerační­ho rodinného vlastnictví­. Poněkud nepřesně, ale myslí­m dosti výstižně, by se dalo ří­ci, že šlo o "dědičný nájem" třeba i velkého majetku nebo o svého druhu "nadaci", u ní­ž je pouze stanoveno do budoucna, kdo se stane "ředitelem" její­ "správní­ rady". Principem nájmu je uží­vání­ jeho předmětu (pří­padně braní­ užitků, to znamená též plodů vlastní­ho odpovědného hospodaření­), nikoli tedy charakteristiky pro soukromé vlastnictví­ typické - možnost věc prodat, darovat, ale i zničit dle libosti. Svěřenský "vlastní­k" mohl věc fakticky pouze spravovat a brát z ní­ zmí­něné již užitky. Nemohl ji, krom s přivolení­m soudu (v dobách dří­vější­ch dokonce jen s přivolení­m krále), nejen nikomu prodat, rozdělit a podobně, nýbrž dokonce ani zadlužit (a i s přivolení­m soudu jen do výše jedné třetiny). "Vlastní­k" statku svěřenského se tak svým postavení­m daleko spí­še blí­žil "správci" nebo řekněme "nájemci" "svých" statků. Kdo by byl "pronají­matelem"? Předkové a potomci! Nikoli však morálně, jak se dnes v pří­padě občasného velebení­ "šlechtického" pří­stupu k majetku někdy vykládá, ale ze zákona, skutečně! Odpovědnost k předkům i následovní­kům byla totiž, jak zřejmo, pří­mo vynucována zákonnou Úpravou.

Všechny známé velké državy - schwarzenberské, šternberské, lobkowitzské a další­ - měly právní­ formu fideikomisu. Tato forma vedla k vyloučení­ bezuzdného kořistění­ z majetkové podstaty, naopak, dí­ky ní­ pravidelně docházelo ke kultivaci krajiny či kultury, obecně veřejného prostoru, na čemž se ovšem podí­lela celá řada další­ch osob (viz napří­klad schwarzenberské zaopatřovací­ systémy). Dodnes alespoň zčásti zachovaným dědictví­m jsou pak nejen architektonické skvosty a další­ památky, ale též relikty kultivované "barokní­" krajiny a další­. Vzpomeňme též kupří­kladu některé podniky buqouyské svěřenské državy na jihu Čech: 1. první­ pří­rodní­ reservace u nás; 2. druhé nejstarší­ lesnické učiliště ve střední­ Evropě; 3. zemědělské reformy se zřejmým ohledem na dopady na mí­stní­ sedláky s důrazem na zlepšení­ jejich postavení­; 4. nové osady na pozemcí­ch vlastní­ka "ke zvelebení­ blahobytu poddaných", jež poskytovaly osidlovací­ plochu lidem, kteří­ by se vlastní­ho majetku nikdy nedobrali; 5. podpora kultury; 6. zakládání­ parků, i veřejně pří­stupných; 7. výstavba veřejných kostelů; 8. školská reforma včetně placení­ školného z prostředků veřejných (tedy "soukromého" majetku hraběte); 9. chudinská péče hrazená z hraběcí­ch prostředků, do ní­ž patřily statistiky, rozbory pří­čin chudoby, snaha o jejich odstraňování­, založení­ chudinského Ústavu, zavedení­ podpory a věcných dávek sociální­ péče a tak dále (viz M. Buqouyová: Hrabě Jan Buquoy, sociální­ reformátor doby osví­cenství­, Nové Hrady 2004).

Institut svěřenství­ zrušila rukou společnou a nerozdí­lnou levice i pravice. Levice k tomu měla snad ospravedlnitelný a přijatelný důvod, totiž zájem na ochraně těch potomků, kteří­ v rámci svěřenství­ nedědili - majetek "fondu" se nesměl dělit, jediným "dědicem" byl výše zmí­něný "předseda správní­ rady" a další­ dědicové dostali odbytné, renty či ctihodné Úřady. Pravice, dnes bychom řekli volnotržní­ liberálové, vystupovala však právě s argumenty o nepří­pustnosti omezení­ soukromého vlastnictví­, jaké dnes předkládá i zákonopravce, dále též o přežilém podvázání­ hospodářského rozvoje takovým zbytečným omezení­m, neboť již tehdy byl zájem na, dnešní­mi slovy, dynamickém, volném a neomezeném pohybu zboží­ a kapitálu, čemuž pochopitelně forma svěřenství­ ze své podstaty odporuje zcela.

Tragédie obecní­ch pastvin
Ještě dří­ve uží­val se u nás institut nedí­lu. Šlo rovněž o mezigenerační­, celorodinné (neztotožňovat "rodinu" zde s novodobým pojetí­m "nukleární­" rodiny: rodiče a dí­tě; rodina byla vždy chápána mnohem ší­řeji; byly tak nedí­ly dědovské, strýcovské a podobné, na nichž se podí­lela celá řada osob), bezpodí­lové spoluvlastnictví­. Osoba z nedí­lu nemohla vystoupit, majetek uží­vali všichni oprávnění­, zemřel-li někdo, zvyšoval se užitek ostatní­ch, narodil-li se nový oprávněný, užitek ostatní­ch se sní­žil.

Právo znalo celou řadu další­ch omezení­ soukromého vlastnictví­ (holé platy, železné krávy). O některých těchto institutech jen asi tolik: nebylo napří­klad téměř domu, na němž by železná kráva nevázla. Někde omezení­ spojená s vlastnictví­m nemovitosti byla tak rozsáhlá, že vlastní­ku zbývalo jen pouhé papí­rové, holé vlastnictví­. Proti tomu byl majitel domu s nájemní­ky, i před omezení­m práv nájemní­ků v březnu minulého roku, téměř absolutně neomezeným pánem! Vida, české středověké právo bylo patrně ví­ce "komunisticky" zdeformováno než právo po roce 1948, respektive 1964.

Náš zákonopravce se ve své řeči na obhajobu svého idolu opakovaně odvolával na takzvanou tragédii obecní­ pastviny. Ponecháváme stranou jeho naprostou svévoli v uží­vání­ tohoto ekology vytvořeného teoretického pojmu a jen upozorňujeme, že se středoevropskou skutečností­ má zmí­něný model společného pramálo. Obecní­ pastviny u nás byly klasickým institutem, jenž kultivoval sociální­ i kulturní­ život. Tak třeba z děl klasického vesnického realismu ví­me, že docházelo pravidelně ke společnému pasení­, kdy se na pastvinách scházely děti a utužovaly obecenství­ zpěvem a jinou dobročinností­ vzájemnou (hry, pečení­ brambor). S obecní­mi pastvinami souvisel i pojem "pastouška": chudý domek, který obec poskytovala nemajetným sousedům, kteří­ třeba přišli o střechu nad hlavou (požár, exekuce). Obecní­ pastýř sousedům na obecní­ pastvině rovněž (krom uvedené mládeže) mohl pást jejich zví­řectvo, za což pobí­ral skromnou odměnu. Obecní­ pastvina s pastouškou tak naví­c plnila i funkci sociální­ péče, a byla tak výrazem vzájemné dobročinnosti celé obce.

Kolébkou zcela neomezeného vlastnictví­ pozemků je protestantská Anglie a země jí­ ovládané. Ve zkratce: V šestnáctém století­ v Anglii se takzvaní­ pozemkoví­ vrchní­ vlastní­ci (šlechta) rozhodli, že pro ně bude výnosnější­ mí­sto sedláků na svých pozemcí­ch vydržovat ovce. Starobylé dědičné pachtovní­ smlouvy prohlásili za neplatné, sedláky i s rodinami vyhnali a pozemky ohradili. Důsledky? Davy vyhnaných bezzemků ve městech. Co s nimi? Známé jsou anglické chudinské zákony z té doby řeší­cí­ tuto situaci, které zavedly donucovací­ pracovny (faktické znovuobnovení­ otroctví­), tresty smrti za žebráctví­ či za potulku, zákony, které v "majáku demokracie" vydržely v platnosti až na samý práh moderní­ doby.

A jak tuto situaci řešila střední­ Evropa? Někteří­ "vrchní­" vlastní­ci se snažili o podobný pří­stup jako v Anglii. Naši sedláci však byli při sporech o dědičné pachty Úspěšnější­, a to i před soudy! Udrželi se. S propachtovanými statky se i obchodovalo (o dědění­ nemluvě; obdobu můžeme spatřovat v dnešní­m "dědění­" nájemní­ch bytů, tedy přechodu nájmu bytu či v "prodeji" dekretů k nim). Celá situace vyvrcholila tí­m, že nejprve přední­ "vrchní­" vlastní­k - cí­sař Josef II. - na "svých" pozemcí­ch tyto delimitoval a převedl je za zbytkové ceny do vlastnictví­ pachtýřů či bezzemků. Nakonec po roce 1848 bylo "vrchní­" vlastnictví­ postupně zrušeno zcela (hle znárodnění­! František Josef I. přední­m bolševikem mocnářství­!), pozemky za směšné náhrady převáděny stávají­cí­m nájemní­kům (jako by dnes byly za zbytkové ceny všechny nájemní­ byty povinně ze zákona převedeny jejich nájemcům, nejen ty obecní­ z dobrodiní­ obce!). Tedy postup zcela opačný než v Anglii, jak vidno.

K původu ohrazování­
Podí­vejme se nejprve opět do anglosaského světa, tentokrát do Severní­ Ameriky XVII. století­. Robert Cushman ří­ká své názory zcela otevřeně ve spise Právoplatnost přesí­dlení­ z Anglie do částí­ Ameriky: Indiáni nemají­ na zemi větší­ právo než medvědi a kojoti. Lidé, kteří­ pracují­ tak málo a neustále se stěhují­, nemají­ žádný nárok na zemi. Provinění­ Indiánů bylo o to větší­, o co byla pří­roda Severní­ Ameriky bohatší­, neboť Bůh jim vložil do rukou dary tak vzácné, oni však boží­ milost promarnili. Reverend Robert Gray roku 1609 prohlašuje, že je pří­mo hří­ch nevzí­t si zemi z rukou té zvěře a brutální­ch divochů. Soud v Massachusetts se snažil učinit jasno v právní­ch otázkách vlastnictví­ země. Stanovil, že Indiáni vlastní­ půdu jedině právem zlepšení­ či "podrobení­" země tak, jak je to určeno v Bibli, a odvolal se na následují­cí­ Úryvek: John Winthrop… ří­ká, že Indiáni mají­ menší­ právo na zemi, neboť neohradili žádnou zemi. V textech se objevují­ také výroky zlepšovat zemi oplocení­m. Neznámý osadní­k vysvětluje, že soukromé vlastnictví­ je tou nejlepší­ cestou, jak podporovat plné využití­ země, neboť s sebou přináší­ ohrazení­ a jeden akr ohrazený je daleko pří­nosnější­ než pět akrů, které jsou obecně sdí­leny (z článku L. Tvrdkové ve sborní­ku Tvář naší­ země - krajina domova, Lomnice nad Popelkou 2005).

V našich zemí­ch naproti tomu ohrazování­ nepatřilo nikde ke starodávným a Úctyhodným zvyklostem. Pole a pastviny byly vymezeny (již ona etymologie!) mezí­, průchodnou pro zvěř i lidi, dále přišly ke slovu mezní­ky, hraniční­ky, mezní­ kameny, značky na stromech. Nikoli zeď či pletivo. Ani domy a zahrady, s výjimkou uzavřených dvorců, nebývaly ohrazeny. Plotem byly chráněny jen předzahrádky se zeleninou a ovocem, nikoli však před bližní­mi dvounohými, ale před srncem a zají­cem. Ohrazovaly se vinice, sady, obory se zvěří­, tedy mí­sta, kde skutečně hrozil lesní­ či polní­ pych, nebo s ohledem na ochranu zvěře, dále pochopitelně zámecké parky a zahrady, což však v mnoha pří­padech nebránilo jejich uží­vání­ i "poddanými". Dnešní­ oplocovací­ mánie je naopak zcela zřejmě reliktem "socialistických" časů: systém dovolil vlastnit sice málo, ale vlastněné v mí­ře, kterou dovolil, potom chránil, a to i v rozporu s ustanovení­m tehdejší­ho občanského zákoní­ku, jenž deklaroval snahu "překonávat soukromovlastnickou psychologii ve vědomí­ občanů". Tuto naopak mimořádně posí­lil, a to i na legislativní­ Úrovni (viz zavedení­ osobní­ho vlastnictví­ bytů). Totalitní­ systém, jak známo, spí­še zahnal lidi do soukromí­, kde si pak vytvářeli paralelní­ svobodné světy. I na tom jistě stálo napří­klad chalupářské hnutí­. Právě tehdy se objevily v nebývalé mí­ře husté živé ploty, nebo alespoň laťkové kolem chalup na horách, kolem chat na Berounce. Plotem byl vymezen svobodný svět. Od té doby platí­ u nás ví­ce než kdy jindy "můj dům (respektive pozemek), můj hrad (respektive království­)". Ploty v krajině, zvláště napří­klad v horách, kde nikdy dří­ve nebyly, jsou tudí­ž - v protikladu k tomu, co nám namlouvá zákonopravce - výdobytkem "socialismu" a jejich rozšiřování­ dnes souvisí­ pouze s možností­ oproti době dří­vější­ "nahrabat" si ví­ce, respektive neomezeně.

Závěrem
1. Zcela neomezené soukromé vlastnictví­ pozemků je pojetí­ nestředoevropské. Vzniká zjednodušení­m některých tezí­ protestantských nonkonformistů a jejich dovedení­m do krajní­ch důsledků. Toto pojetí­ vedlo v Anglii k likvidaci značné části selského stavu, k obrovskému nárůstu městské chudiny a žebráků, jakož i k drakonickým trestům a faktickému obnovení­ otroctví­, v Severní­ Americe pak ke genocidě.

2. Středoevropské pojetí­ soukromého vlastnictví­ akcentuje "správcovskou" Úlohu vlastní­ka a sociální­ funkci soukromého vlastnictví­ (dnešní­ Listina základní­ch práv a svobod zde ctí­ tradici, když v ní­ čteme: vlastnictví­ zavazuje), omezení­ vlastní­ka v nakládání­ majetkem je staletou tradicí­, a to i v mnohem výraznější­m rozsahu, než znají­ instituty dnešní­ho práva. V období­ takzvaného socialismu byl naopak důraz na soukromé vlastnictví­ ve společenské i v právní­ rovině v jistých ohledech posí­len.

3. Tradiční­ středoevropské pojetí­ soukromého vlastnictví­ vedlo za normální­ch okolností­ ke kultivaci krajiny, veřejného prostoru i společnosti.

4. Zavádění­ neomezeného soukromého vlastnictví­ vede, pokud jde o krajinu, k nesmyslnému ohrazování­, k neprůchodnosti, a tí­m k degradaci krajiny na pomní­ky individuální­ho egoismu. Vnější­m znakem krom plotu, zdi a pletiva jsou cedulky Soukromý pozemek - vstup zakázán.