Pozvánka do divadla

Přidáno dne 13.6.2012

PREMIÉRA 24.6. 2012 v 16.00 hod.
v Lesním divadle na Martinské stěně

Hraje Kateřinský symfonický orchestr.
Děje se za onoho času ve mlýně, na zámku, v lese a v lesním zámečku.

Osoby a obsazení
Vopovědník ……………………….. Kateřina Přenosilová
Mladá kněžna …………………………… Jitka Marečková
Vrchní ………………………………………….. Pavel Šlechta
Mlynář ……………………………………….. Aleš Mareček
Jeho bába ………………………………. Vendula Lukášová
Hanička ………………………………….. Kateřina Vydrová
Zajíček, učitelský mládenec ………… Pavel Přenosil
Zima ……………………………………………. Jiří Sázavský
Klásek ………………………………………… Hynek Hruška
Klásková ………………………………….. Alena Soušková
Michal, mladý vodník …………………… Michal Kazda
Ivan, starý vodník ……………………….. Vilém Sklenář
Rychtářka ………………………………….. Jana Houdková
Teréz ………………………………………… Helena Pechová
Komorná ……………………………………… Jana Novotná
Kroužilková ………………………….. Blanka Fibrichová
Štěbencová ……………………………… Tereza Sázavská
Lid, Hejkal, lesní panny a laně

Co říkají ostatní

  1. Jana 27.6.2012 v 22:59

    Lucerna v neděli 24.6. 2012 v Lesním divadle
    Pokaždé, když jsem šla kolem Lesního divadla, jsem myslela, že zažít tu živé divadlo je jedna z nesplněných představ. Ale Jiráskova Lucerna to vyvrátila.
    Už začátek byl slibný: procesí pěšáků stoupajících po cestě lesem, připomínalo výjevy z dobových pohlednic. A pak, těsně před vystoupením, musela režisérka „zakázat“ dvěma udiveným turistům výstup na vyhlídku. Netušili, že stojí na jevišti ( to se poznalo podle cedulky zatížené kamenem).
    Lucerna byla šikovně zkrácená, aby byla únosně dlouhá pro diváky , podstata přitom zůstala neporušená. Výběr herců k typologii postav byl přesný a jejich výkony obdivuhodné. Ale hlavně: dokonale sladěná směsice profesionality a ochotnictví. Režisérka i herci nechali s nadhledem ochotnictví vyznít: nadsázka, stylizace a drobná sebeironie prospěly (žádné upocené scénky z podnikového večírku…). Ochotnictví bylo mile znásobeno hříčkami (znázornění košilaté lípy a úprk z jeviště po zjištění, že je košatá, uražená nosička vousatého měsíce, která chtěla větší roli…). Vtipné byly hudební citace nasazené na obsah děje ( Vltava, vodníkovo sólo…) a taky výkon symfonického orchestru- hlavně imitace hluků a zvuků a hlasů ptáků, kuňkání žab a podobně. Kdo šel na Jiráska, nebyl zklamaný a staromilec občas zaslechl i náznak obrozenecké češtiny. Kdo se bavil kouzlem nechtěného, mohl sledovat holčičku vbíhající na jeviště za maminkou, nebo poslouchat ohlasy diváků. Například pohoršenou poznámku dítěte, že to je přece buk, přestože ho herci celou dobu zarputile považují za lípu.
    Od začátku do konce nevzniklo hluché místo nebo chvilka pro zívnutí. Nezbylo než obdivovat dokonalost dílka, zvláště zkratky, jakými se překlenovaly změny prostředí – například když vychrstnutá voda po hašení ohně rázem vytvoří mokřiny… A hlavně bylo to i dívadlo: rozervané skály, na kterých se znenáhla zjeví vodník , pravé šumění listí, nenapodobitelné kouzlo místa.
    Snad premiéra nebyla i derniérou. Pro příště je totiž výhodné sedět v první řadě: buď ti půjčí koně, nebo na tebe zbyde hlt piva.
    Divadlo bylo nádherné, podivuhodné a osvěžující. Paní režisérka přesně věděla , co chce. Všechno plynulo tak lehce, jakoby za tím nebylo tolik času a práce. Prostě pravé radostné lidové umění.
    Divačka Jana

Napsat komentář